15. ledna 2024 Postřehy dobrovolníků

Za zábavou i poznáním do Jindřichova Hradce

Sobota, 16. prosince 2023, půl osmé ráno. Venku je sychravo, před nádražím se ale pomalu schází parta našich dětí a spolu s nimi i dobrovolnice Lucka a Zdeňka a tentokrát i já jako koordinátorka. Mám přihlášených 13 dětí, jako předčasný dárek a díky koledníčkům z Trhových Svinů mohou jet na výlet výjimečně i zdarma. Čeká nás předvánočně vyzdobený Jindřichův Hradec, Krýzovy jesličky a taky modely vláčků. A radost ze společně strávených chvil.

Jenže ouha, blíží se osmá a 5 dětí nám chybí. Jedna maminka se mi omlouvala už v pátek, dceři je 14 a raději pojede někam s kamarádkou, ostatním zkoušíme volat, ale jen jedna maminka se omluví, že zaspali, zbytek to nebere. (A neozve se ani později...) Poučení pro příště = když musí alespoň symbolicky za výlet zaplatit, mají větší motivaci.

Vystojím dlouhou frontu u pokladny a kupuji jízdenky, Lucka se Zdeňkou už jdou s dětmi k vlaku. Sedáme do příjemně vytopeného vagonu, některým musíme připomenout, že se mají vysvléct z bund a čepic, čeká nás totiž skoro hodinová jízda do Jindřichova Hradce. Děti vesele brebentí, sdělují si minulé zážitky, jak se těší na Ježíška a prázdniny, někdo musí hned vytáhnout svačinu, jiní musí okamžitě čůrat. Hodinka uteče jako nic, vystupujeme v Hradci a ptáme se dětí, kudy máme jít. Zdeňka nám dokonce vytiskla i mapu, ke které se okamžitě hrne Niky (jako ke všemu). Po chvilce se zorientuje a navede nás na hlavní ulici vedoucí do města. Martínek pokašlává a posmrkává, není mu úplně dobře, že se mu moc nechce šlapat, je normální.

Zdeňka nám prohlídku předem objednala, s dostatečnou časovou rezervou dorazíme před Muzeum Jindřichohradecka. Největším lákadlem jsou Krýzovy jesličky, největší lidový mechanický betlém na světě, který je zapsán i v Guinnessově knize rekordů. Ujímá se nás průvodkyně a spolu s dalšími lidmi nás vede do místnosti s jesličkami. Vysvětluje, že nám je pustí na 15 minut a zadává dětem i úkoly, mají hledat opice, počítat, kolik je Ježíšků a další, což děti ohromně baví. Po prohlídce jesliček se už volně můžeme pohybovat po muzeu, prohlédneme si tak historickou lékárnu, expozici věnovanou starým cechům a řemeslům, šicím strojům nebo místnost věnovanou operní pěvkyni Emě Destinnové. Dětem se hodně líbí, když si mohou na něco sáhnout, zaujalo je tak hraní si na archeology a skládání starých dlaždic, stroje v tiskárně nebo střelba na zkoušku z historických zbraní. Kluci si užívají historii letecké bitvy nad Jindřichohradeckem, všem se nám líbí sbírka betlémů z nejrůznějších materiálů. Čas rychle plyne, ani si nestihneme prohlédnout poslední místnost a už nás průvodci vyhánějí, protože budou mít v muzeu polední pauzu.

I nám už vyhládlo, zkoušíme tedy hledat volné místo, což se ukáže jako ne úplně snadné. Nemůžeme se shodnout ani na jídelníčku, někdo se těší na nudle, ale většina chce řízky. Na třetí pokus nacházíme volná místa ve vietnamském bistru, kde si každý vybere podle svého. Po obědě si jen tak v klidu spočineme u stolů a pak už vyrážíme na Starou radnici.

Tam nás čeká velice příjemná obsluha, dámám vysvětlujeme kdo a odkud jsme, dostáváme i slevu jako školní skupina. Dostáváme doporučení nejprve se podívat na expozici jindřichohradeckých úzkokolejek, kde si děti mohou i vyzkoušet zatahat za páky a mačkat čudlíky na ovládacím pultu lokomotivy. Zejména Dejv, který doma nezná nic jiného než počítačové hry, je úplně u vytržení, ale i Katy nebo Davida to zaujme. Pak už nás pracovnice pouštějí na modelové kolejiště, které si budeme moci užívat celých 45 minut. Postupně obcházíme celý model, obdivujeme různé druhy jezdících vláčků, ale i funkční přejezdy nebo návěstidla. Můžeme si i zmáčknout několik tlačítek a uvést tak do pohybu další součásti modelu, líbí se nám letící čáp, vrtulník a největší legrace je otvírání dveří kadibudky. Děti prohlížejí různá zákoutí, hledají prvky, které viděly na zvětšených fotografiích v předsálí a všichni si užíváme pohodu. Víme, že nás netlačí čas, využijeme tedy možnost vybarvit si pár obrázků se železniční tématikou. Ale na vstup už čekají další návštěvníci, a tak se s milou obsluhou loučíme. Dejv mě ještě ukecá a pádíme znovu na stanoviště lokomotivy, tvrdí mi, jak jednou bude vlak řídit. V duchu si říkám, že to se svou poněkud labilnější povahou a složitým rodinným zázemím bude mít docela těžké, ale kdo ví, někdy rozhodují v životě maličkosti…

Cestou na skutečné nádraží ještě dětem dovolujeme návštěvu obchodu, každý si přece chce z výletu alespoň něco odvézt. Martínka bere Zdeňka chvíli i na záda, asi by to ani neušel. Ve staniční budově si dospěláci konečně kupují kafe, s dětmi potom míříme do moderní nízkopodlažní jednotky, která nás odveze do Veselí nad Lužnicí. Ještě se posilníme svačinkou od Zdeňky, vidíme, že někteří jsou i viditelně unavení, jen Niky musí jít na WC vyzkoušet snad všechna tlačítka. Ve Veselí rychle přesedáme do rychlíku a míříme do Budějovic, cestou už někteří opravdu usínají (třeba Esterka Lucce na klíně). S dobrovolnicemi se shodujeme, že to takto s nižším počtem dětí bylo moc fajn, byl čas se jim věnovat a děti byly hodné. S většinou z nich předběžně domlouváme i účast na první akci v novém roce – víkend na lyžích na Lipně.