Vězeňská korespondence - má to smysl?

V Diecézní charitě ČB se často znovu a znovu zamýšlíme, jaký smysl má ta či ona aktivita. Bez této reflexe, pohledu do praxe a připuštění si pochybností by hrozilo, že naše práce bude plynout pouze po povrchu. Jaký Vy máte např. názor na pomoc vězňům či lidem propuštěným z výkonu trestu? V následujícím textu se dočtete o základních podmínkách projektu Vězeňská korespondence a také se můžete podívat na pohled, který poslal Robert své bývalé dobrovolnici Sáře. Robert byl na podzim 2012 propuštěn z výkonu trestu.

V souvislosti s naším projektem Vězeňská korespondence máme i my někdy pochybnosti. Samozřejmě. Nakolik v praxi platí, že dopisování skutečně motivuje vězně k práci na sobě samých? Jak moc jim pomáhá, aby neztráceli kontakt s běžným světem? Zapomenou vězni ihned po propuštění na dobrovolníky, kteří jim pravidelně psali? A je dopisování pro vězně zdrojem zábavy, nebo podnětem k zamyšlení nad sebou samými? A může vězňům snad dokonce pomoci změnit přístup k životu, k hodnotám, je to vůbec reálné? Atd. atd.

Ujištění, že dopisování má skutečný smysl, nachází koordinátorka Vězeňské korespondence paní Daniela při kontrole a pročítání dopisů. S každým psaním se musí seznámit dříve, než jej odešle buď od vězně dobrovolníkovi, nebo od dobrovolníka vězni. Proto zná témata dopisů, může pozorovat, jakým způsobem vězni na dopisy reagují.

Dnes nám poštou přišlo ještě jedno ujištění. Je vzácné, protože taková dostáváme opravdu výjimečně. Pan Robert, který byl propuštěn někdy na podzim 2012 posílá přes adresu Diecézní charity ČB pozdrav své bývalé dopisovatelce Sáře. Tak tedy - pro některé vězně může mít dopisování skutečně velký význam. A to takový, že na svoje dobrovolníky nezapomínají ani po propuštění. A tady se můžete podívat na pohled o Roberta:

Text: paní Daniela